Jste zapálení do práce? Pozor na syndrom vyhoření!
Až donedávna jste svou práci milovali. Byla pro vás naplněním, takže jste pracovali na maximum. Teď se ale cítíte vyčerpaní a zklamaní. Je vám to povědomé? Možná jste se stali jednou z obětí syndromu vyhoření.
O syndromu vyhoření (burn-out syndrom) se v souvislosti s pracovním vyčerpáním mluví poprvé v 70. letech v USA, kde je také označován jako epidemie zoufalství, nervozity a bezmoci. Jde o ztrátu motivace a zájmu o práci jako takovou. Tento stav je doprovázen také citovým chladem, nezájmem, únavou a pocity bezmoci.
![Takhle nějak se cítí profesně vyhořelý člověk.](/poradna/img/2008/11/burn-out.jpg "Takhle nějak se cítí profesně vyhoř
Extrémní nasazení = úplné vyčerpání
Ironií je, že syndromem vyhoření jsou nejčastěji postiženi lidé, kteří do zaměstnání nastupovali plní nadšení a vysoce motivovaní. Pokud ale po čase nastane rozpor mezi ideály a každodenní realitou, je jen krůček ke snížení angažovanosti, ztrátě zájmu a depresi. Burn-out syndrom se obvykle vyskytuje u profesí závislých na mezilidské komunikaci a kontaktu s lidmi. Týká se tedy především pomáhajících profesí jako jsou zdravotní sestry, sociální pracovníci, ale i učitelé a všichni, na něž jsou dlouhodobě kladeny vysoké nároky na výkon a požaduje se práce s velkým nasazením a odpovědností. Podle psychologů tak v důsledku vyčerpání fyzických a psychických sil dochází k narušení profesionálních postojů. Člověk se v důsledku ztráty zájmu může chovat nepřiměřeně a to jako v souvislosti s prací samotnou, tak také vůči klientům, s nimiž přichází do styku.
Co se za burn-out skrývá?
Jak je ale možné, že člověk, který ve své práci cítil naplnění, je nyní frustrovaný? Důvodů může být několik. Syndrom vyhoření je jakýmsi vyvrcholením chronického pracovního stresu. Jako nejčastější příčiny se uvádí přílišná očekávání, nedostatečná podpora ze strany nadřízených, malá nebo žádná zpětná vazba v souvislosti s odvedenou prací či konflikty na pracovišti. Také k němu mohou vést extrémní nároky na pracovní výkonnost nebo příliš vysoká nebo rostoucí odpovědnost.
Ne vždy ale musí tyto vnější příčiny vyústit až do vzniku syndromu vyhoření. Každý člověk je jiný a stejně tak se rozdílně vyrovnáváme se zátěží. To, co nechává jednoho chladným, může druhého úplně rozhodit.
Syndrom vyhoření: Je to i můj případ?
Člověk trpící syndromem vyhoření prochází jakousi osobní krizí. Dlouhodobý pracovní stres a vysoké nasazení už není schopen zvládat duševně ani fyzicky. Varovným signálem by přitom měly být pocity úzkosti a vnitřního napětí zažívané při jakékoli myšlence na práci. Obecně se v souvislosti s burn-out syndromem dá mluvit o několika fázích se typickými příznaky.
Burn-out v zárodku
- Pracujete stále více a více a přitom máte z práce stále méně radosti
- Nemůžete vystát lidi okolo vás
- Pro uklidnění se uchylujete k lékům, alkoholu či jiným drogám
- Stalo se vám, že vám ve stresu „ruply nervy“, na někoho jste bezdůvodně křičeli nebo propukli v hysterický pláč
Rozvinutý Burn-out
- Zažili jste úplné citové zhroucení
- Nastala situace, kdy jste nebyli schopni ovládat svou zlost
- Ztratili jste veškeré ideály a motivaci a postrádáte jakékoli nadšení pro svou práci
- Cítíte se bezmocní, vyčerpaní a práci vnímáte jako utrpení
- Pochybujete o vlastní lidské hodnotě
Burn-out jako chronický stav
- Vyhýbáte se práci i kontaktu s druhými lidmi
- Nejste schopni řešit běžné rodinné záležitosti
- Přistihli jste se při myšlenkách na sebevraždu
Nejlepší zbraní je prevence
V počáteční fázi syndromu je opravdu nejúčinnějším postupem prevence. Ta zahrnuje detailní analýzu situace: často přemrštěné nároky vůči vlastní osobě nebo iluze o zaměstnání a vztazích na pracovišti. Poté je možno zahájit některou z forem psychohygieny. Dostatečný spánek, vyvážená strava, relaxace a čas na koníčky by měly přispět k překonání problémů. Psychologové také doporučují změnit (pokud to jde) pracovní pozici v rámci firmy či organizace. Stereotypní zaměstnání totiž může ke vzniku syndromu vést.
Pokud se syndrom dostane do některé z těžších forem, je nutné vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Díky psychoterapii nebo logoterapii se tak dokážete se syndromem vyhoření vypořádat a najít znovu potěšení z toho, co děláte.
Práce by se neměla stát hlavním smyslem života. Od přílišného nasazení je totiž jen krůček k naprostému vyčerpání a ztrátě profesního zájmu. Ta nejdůležitější rada tedy nakonec: Obnovte nebo udržujte společenské styky. Mezilidská komunikace a aktivní naplnění volného času syndromu vyhoření spolehlivě brání.