VOLÍŠ LOSNU NEBO MAŽŇÁKA? Názor učitele...
Proč tento text zahajuji slavným citátem s knihy Jaroslava Foglara o Stínadlech? Stejně jako tehdy Vontové vybírali svého vůdce mezi dvěma charakterově zcela odlišnými chlapci, dnes v českých školách existuje možnost hodnocení výkonu žáků podobně nesourodými možnostmi – známkou nebo slovně. Který z nich je adekvátnější? 
Tvrdím, že ten první. Obecně se předpokládá, že špatná známka stresuje. V tom případě základ naší státnosti a identity vytvořila početná skupina individuí ustrašených, psychicky nevyrovnaných a propukající schizofrenií trpících. Mnohé osobnosti naší historie v počátcích svých studií zrovna neexcelovaly. Přesto to dotáhly daleko bez ohledu na počet (ne)dostatečných na svých vysvědčeních. Platí-li ustálená fráze, že škola připravuje na život, jeví se slovní hodnocení jako protiklad tohoto tvrzení. Nemá demotivovat či probouzet negativní emoce – popírá tedy náplň produktivního života většiny poctivě pracujících občanů, kteří se každý den musí s těmito zápornými aspekty života potýkat. Jak v kapitalistické realitě uspěje jedinec, který bude minimálně třináct let přesvědčován o tom, že systémem, který na něj nebude klást takřka žádné nároky, může lehce proplout? Že není důležitý individuální výkon, ale spolupráce ve skupině, v níž budou vždy zastoupeny jednotlivé vrstvy společnosti? Že je pohodlnější splynout s davem a nepokusit se být úspěšnější nežli ostatní? Mnozí maturanti (kteří doklad o složené „zkoušce z dospělosti“ získali pouze proto, aby si ta či ona SŠ mohla navýšit množství absolventů) i proto do praktického života vstupují s naprosto zkreslenými představami. Ale patrně se v budoucnosti spokojí s tím, že je zaměstnavatel místo zvýšení platu písemně pochválí za to, jak důležitým kolečkem v kolosu firemního stroje jsou. Ovšem nelze se divit. Vždyť i odborníci na ministerstvech předpokládají, že žáci získají pozitivní vztah např. ke zdravé výživě, dostanou-li ve škole jednou týdně zdarma jablko či pomeranč. Nebo že se na českých silnicích bude jezdit bezpečněji zásluhou zavedení povinné dopravní výchovy. O tom, že hlavní úkol výchovy leží na bedrech rodičů, se pro jistotu nemluví moc nahlas. Ono je vždy lepší dupnout si na ne příliš početnou skupinu pedagogů. Mezi nimi je přeci jen nižší procento voličů než mezi ostatními zákonnými zástupci. Podobným „kočkopsem“ jsou i návrhy slovního hodnocení, které u některých propagátorů přechází v čirou posedlost. Známkování je přehledné, motivuje (neříkal legendární Zátopek něco o tom, že když člověk nemůže, má přidat?) a hlavně je tradiční. Což je ovšem v epoše, která minulost vnímá pouze jako přítěž zbytečně obtěžující člověka připomínáním jeho (mnohdy i opakovaných) selhávání, vnímáno spíše záporně. Je tu dlouho a proto jej „odpískáme“! Jeho zrušením se ovšem nevyhneme řadě negativ. Pedagogům nejenže neuleví snížením množství práce, ba naopak - chudák ta či ten, kteří budou muset psát 600 a více osobních hodnocení, to aby začali snad již v lednu. Prosím? Že to dostanou zaplaceno? A kdy jste naposledy viděli výplatnici nějakého učitele? Dále - jisté penzum žáků se bude zajisté i nadále soustavně připravovat na výuku (a přitom se učit jen pro známku jako takovou, no fuj!). Mnozí ovšem velmi brzy pochopí, že k tomu v podstatě nemají důvod. Bohužel - lidé (a tedy i žáci) nad sebou potřebují cítit nebezpečí použití biče v nikoliv doslovném smyslu použitého slovního spojení. Pokud zjistí jeho absenci, zneužijí toho, což je jednoznačný počátek cesty k anarchii. Nesouhlasíte? Poproste na ulici náhodně vybraných deset občanů, ať vysvětlí pojmy svoboda a demokracie. Nebudete se stačit divit. Je úsměvné zjištění, že společnost opakovaně hovoří o důležitosti vzdělání, ale mají-li její členové pro jeho dosažení vykonat tvrdou duševní práci, kladeným nárokům se velmi diví a dokonce proti nim protestují. Ostatně výsledky našich žáků a studentů v mezinárodním srovnávání vykazují dlouholetou klesající tendenci. A soustavně narůstající počet vysokoškoláků je pouze falešnou iluzí, která má tuto skutečnost zakrýt. Nemluvě o tom, že mnozí odborníci na slovní hodnocení si nejen protiřečí (má či nemá se v něm pouze chválit?), ale navíc nejsou schopni předložit kompetentní postup jak s touto změnou klasifikace srozumitelně seznámit rodiče. Pro mnohé z nich by totiž šlo o naprosto nesrozumitelný cár papíru. Mimochodem, nemělo by se psát v první řadě především na ně? Naštěstí mají ředitelé ještě stále možnost volby. Ovšem jak dlouho? Bude stačit, když se do čela rezortu znovu postaví nějaký pseudoodborník a neštěstí bude na světě... Jiří D.