Milan Vodička: Den, kdy došly prachy
Působivá a čtivá kniha, plná zajímavých faktů o krizi ve 30.letech. Zajímá Vás, co krize způsobila ve světě i u nás? Jak na tom byli "obyčejní lidé" a které firmy prosperovaly? Naše hodnocení: 10/10 
Ekonomičtí analytici, kteří na nynější krizi nahlíží spíše pesimistickým způsobem (Peter Schiff, Jim Rogers apod.) tvrdí, že současná krize do jisté míry kopíruje průběh předchozích krizí, že není ještě u konce a že můžeme očekávat další změny. Vy jste unikátním způsobem popsal průběh a projevy krize ve 30. letech v USA, a také v ČR. Která zjištění, na která jste během přípravy knihy narazil, pro Vás byla osobně nejpřekvapivější? Především mě ohromilo, jak krize změnila lidské životy. Samozřejmě jsem chápal, že lidé, kteří přišli o práci, asi museli obracet každý halíř, fenik nebo cent. Že se jim nežilo zrovna dobře a měli starosti nebo i hlad. Ale vůbec jsem netušil, jak obrovský dopad měla nezaměstanost, stres a nejistota na vztahy uvnitř rodiny, na sex, ale taky třeba na způsob jízdy autem nebo na antikoncepci. Je to až fasicnující. Tehdy vznikal úplně nový svět. Drobný příklad pro ilustraci: tehdy vznikla nová skupina, teenageři. Do té doby většina mladých lidí v Americe šla po škole pracovat, takže se promísili s dospělými. Teď nebyla práce tak šli na střední školu nebo se spolu drželi na ulici. Protože nezaměstnaný otec přestal být autoritou, v jejich očích totiž vlastně selhal, a tak hledali rady a autority mezi sebou. Vytvořili vlastní sociální skupinu, názorový svět, postoje i módu. Můžete popsat, jak se měnil pracovní trh během krize, které profese byly krizí nejvíce postiženy a které naopak zažívaly boom ? Dá se říct, že krize neušetřila nikoho. V Chicagu, městě, které kdysi sežehl požár a které mělo těžké problémy s gangstery, dokonce propouštěli hasiče a policisty. Ale v první řadě to odnesla tradiční odvětví jako ocelářství nebo hornictví. Hodně byli taky postiženi živnostníci a drobní podnikatelé, protože byli závislí na koupěschopnosti ulice ve svém okolí. Odpadla rovněž výroba zaměřená na „luxus“ nižších a středních vrstev, protože to bylo to první, co si lidé odepřeli. Naopak se například v Československu po celou dobu dobře dařilo chemickému průmyslu. Ale to bylo tehdy. S rychle rostoucím počtem nezaměstnaných rostla konkurence na trhu práce. Jakým způsobem se muselo změnit chování zaměstnanců, aby si práci našli, případně udrželi? Musela růst výkonnost a iniciativa. Lidé, kteří byli bez práce, museli brát to, co se naskytlo. Jinak to nešlo. Mnoho firem dokázalo i v době krize expandovat a profitovat. Které případy považujete za nejzajímavější? Jaké byly hlavní příčiny jejich úspěchu? Ponechám stranou zbrojení, což byl jiný případ. Obecně lze říct, že uspěl ten, kdo měl nápad a odvahu ho prosadit. Na trhu byly díry i v době krize. Třeba nastal velký boom vysavačů, protože rodiny si už nemohly dovolit služky a lux pomohl paní domu vyrovnat se s novou rolí. Nebo zbohatla firma, která vyráběla zavařovací plechovky, protože někoho z vedení napadlo, že lidé si budou zavařovat maso a kompoty, aby ušetřili. A ještě jedna věc byla důležitá: ukázalo se, že firma, jejíž zkostnatělý šéf si řekl, že ořeže náklady a bude čekat na oživení, šla ke dnu. Naopak vzhůru se draly firm, které inovovaly, nabízely lidem, co chtěli za přijatelnou cenu, a investovaly kvůli tomu do marketingových průzkumů a agresivní reklamy. Automobilka Chevrolet začala masivně inzerovat a její prodeje šly raketově nahoru. Podobně to poznal na vlastní kůži i výrobce cigaret Camel. Nejdříve jasná jednička trhu, pak byl předstižen značkami Lucky Strike a Chesterfield, jež pustily do reklamy velké peníze. Totéž udělal v roce 1935 i Camel az třetího místa se stal opět jedničkou. U nás tomu všemu dobře rozuměla firma Baťa, ale i jiné, třeba Nehera. V Československu ve 30. letech byla krize poměrně hluboká, a to i v době, kdy okolní státy se již z krize začaly pomalu dostávat. Čím to bylo způsobeno? Zpočátku se republika docela úspěšně bránila chytrou fiskální politikou, ale hlavní podíl na odkladu měly zahraniční investice. Západ ve 20. letech dlouho váhal, zda vkládat peníze do toho podlouhlého nového státu, a když si to konečně rozmyslel, poslední vlna investic přišla těsně kolem začátku krize, takže udržela naši ekonomiku nad vodou. Pak jsme se začali topit a byli jsme pod vodou hlouběji a déle než většina zemí. Za Rakouska-Uherska byly v Čechách dvě třetiny průmyslu mocnářství, a tak po roce 1918 byl náš průmysl jednoznačně zaměřen na export, protože domácí trh mu nestačil. Jakmile krize omezila zahraniční poptávku, byli jsme v koncích. A ještě jedna věc se postavila proti nám. Za mocnářství byl náš průmysl chráněn proti zahraniční konkurenci cly. Měl vlastní obytiště v říši. Proto jen rostl, ale nemusel bojovat. Nebylo třeba investovat, modernizovat a lepšit se. Rodil se pupkatý, knedlíkový kapitalismus, který zaostával za světovými trendy. Když přišla krize, doplatili jsme na to. Mimochodem, to je i případ textilek a skláren v Sudetech. Tam krize udeřila nejtvrději, protože majitelé často do továren neinvestovali desítky let. Jakými způsoby v této době hledali lidé práci? Hledali ji ze všech sil. Jsou zaznamenány případy, kdy jeden mladý muž každé ráno klusal hodinu do Prahy a pak celý den čekal u skladiště, kde mu slíbili práci. Otcové rodin chodili při hledání výdělku celý den po městech a večer se vraceli domů zcela zničení. Jinak samozřejmě hledali pomoc u úřadů, což byla i podmínka pro získání podpory. Existovala také řada soukromých zprostředkovatelen: lidé složili zálohu a pak dostávali denně několik adres s nabídkami. Ale bylo to nefektivní, protože většina místa byla už obsazena, agentury často jen tahaly z nezaměstnaných peníze. Existovala i řada vyslovených podvodníků. A jako perlička dnes zní, že inzeráty nabízely místa, ovšem s podmínkou, že za ně lidé musí zaplatit třeba několik tisíc. V Americe se muži, kteří čekali v davech před branami továren, kam nakonec pustili třeba jen deset z nich, o místo občas i rvali. Jak lidé v době krize trávili volný čas? Přišlo na to. Zábava zlevnila, například kina nebo sport. Byla to zlatá éra Hollywoodu i počátek skutečně masového zájmu o sport. Lidé vymýšleli nejrůznější stolní hry, tehdy se třeba zrodily Monopoly, Scrabble, ale třeba také Bingo. Vznikaly různé řetězové dopisy, jaké obíhají dodnes, vyrojily se různé sběratelské vášně (Američany hodně ovlivnil prezident Roosevelt, který byl posedlý filatelií), lidé zkrátka ubíjeli volný čas, jak to šlo. Začali také pěstovat více zeleninu, opravovat si sami doma věci - tehdy se zrodily první obchody pro domáci kutily a americké časopisy zavedly poprvé rubriky s názvem Hobby. Změnil se přístup ke vzdělávání a osobnímu rozvoji? Motivovala krize zaměstnance k rekvalifikacím? Myslím, že určitě, byť oni tomu tak tehdy samozřejmě neříkali. Bylo to jednoduché - každý chtěl práci a když kolem něj proběhla nabídka, chytil se jí s tím, že se všechno naučí za pochodu. Objevila se však i jiná věc. Nezaměstnaní vlastně ztráceli kvalifikaci, protože - jednoduše řečeno - ztráceli fortel a praxi. Je zaznamenán případ písařek, z nichž velká část po opětném přijetí do práce potřebovala „lehčí režim“, protože nebyla schopná držet tempo a přesnost jako předtím. Na základě toho, co víte o předchozích krizích, a jak sledujete současnou situaci, zdá se Vám, že se historie opakuje? Podle čeho tak usuzujete? Nejsem ekonom, tak tohle opravdu nemohu posoudit. Ale můžu najít historické paralely, které jsou opravdu zajímavé. Na počátku krize ve 30. letech byla taky spousta optimismu, že to nejhorší už je pryč a přichází oživení. Rok po pádu newyorské burzy prorokovali průmyslníci i prezident Hoover, že Amerika se už zotavuje. Blouznilo se o tom, že „brzy začne nová prosperita, jakou jsme dosud nepoznali“, „dneska pijeme pivo a v létě budeme pít šampaňské“ a podobně. Na Silvestra 1929 hrála na newyorské burze vojenská kapela a tančilo se, protože se čekalo oživení. Podobní optimisté byli i českoslovenští bankéři, třeba legendární šéf Živnobanky Preiss. Místo zvratu ale přišel další a dlouhý propad. Od té doby uplynula řada let a svět je jiný, avšak podobnosti let 1929-30 a 2008-09 jsou občas zarážející. Ale to, jak to dopadne, si opravdu netroufám předvídat. Optimista ovšem nejsem ani v nejmenším. Myslím, že jsme ve stádiu, kdy hasiči právě dohasili dům, a teď řekli majitelům koukajícím na doutnající trosky: „Už je po požáru.“ Připravujete se Vy sám nějakým způsobem na příchod krize? Jak? Třeba tím, že jsem napsal tuhle knížku, o níž hovoříme. Proč si myslíte, že by si lidé měli přečíst Vaši knížku? Co jim to přinese? Poznají, do čeho možná jdou. Ukáže jim to, co se může stát. Ne to, že mohou být nezaměstnaní, to bohužel vědí dobře, protože mnozí o tom za bezesných nocí dávno přemýšlejí. Především zjistí, co obnáší nezaměstnanost pro jejich psychiku, zdraví, partnerské vztahy... Kromě toho je krize docela neznámá kapitola dějin, protože byla převálcovaná válkou. To, o čem píšu, není žádná teorie, jsou to konkrétní příběhy a zkušenosti lidí. Možná proto se v recenzích na knížku často uvádí, že je velmi čtivá a zábavná. Ale to ať posoudí jiní.